* Radšej mám mamičkinu sestru ako svoju. Mamičkina sestra je moja teta, ale tá moja mi nie je nič.
* V maminom brušku je bábätko, len neviem, ako ho zhltla.
* Na mamičky sa nekričí, lebo sú osožné. Stano
admin
POMOCNÍK
Istý cudzinec prechádzal ulicou na sídlisku. Všimol si muža, ktorý sa vo dverách svojho domu trápil s práčkou. Cudzinec pribehol a chcel mu ochotne pomôcť. Domáci pán sa potešil. A tak sa obaja muži spolu pustili do „zápasu“ s týmto objemným zariadením.
NEFAJČI TOĽKO
Moje dieťa nechcelo jesť. Tak som mu to dal príkazom a išiel som na balkón fajčiť. Krpec volal, že mám zavrieť dvere, lebo je mu zima. Nové balkónové dvere sa však stále otvárajú, preto som mu povedal, nech ich zvnútra sám zavrie. Môj poslušný Jonáško zavrel – a akonáhle zistil, že sa k nemu nedostanem, odložil lyžicu, zapol si telku a mňa vonku si nevšímal.
VYCHÁDZKY
Turista sa pýta dedinčana: „Sváko, prosím vás, ako ďaleko je to do najbližšej dediny?“
Sváko si ho premeria, odbafne si a povie: „Do najbližšej dediny? Veď choďte.“
Turista je na rozpakoch. „Prepáčte prosím, možno ste mi nerozumeli: ako je to ďaleko?“
H. Norman Wright: NAVŽDY TÁTOVO DĚVČE
Vztah mezi otcem a dcerou.
Praha, Návrat domů 1998. 196 s.
Ojedinelá práca amerického autora citlivým spôsobom rozoberá význam a jedinečnosť vzťahu medzi otcom a dcérou. Je to oblasť, ktorá je pre mnohé ženy trýznivá a zraňujúca.
Je mnoho žien, ktoré ich otcovia nikdy neprijali a tým v nich položili základy pocitov menejcennosti, neistoty, strachu, odcudzenia a osamelosti.
Dr. Henry Cloud – Dr. John Townsend: PROSÍM TĚ, MAMI
Jak nás ovlivnily naše matky?
Praha, Návrat domú 2007. 244 s.
Známá dvojice autorů se tentokrát zabývá vlivem maminek na životy jejich dětí. Kniha přináší netradiční pohled na úlohu matky při utváření osobnosti každého člověka. Na řadě skutečných příběhů ilustruje pozitivní i negativní dopad mateřské výchovy ve vztahu k matčiným charakterovým kladům i záporům.
Dr. Henry Cloud – Dr. John Townsend: TO NENÍ MOJE CHYBA
Jak se vyrovnat se selháním.
Vydal: Praha, Návrat domú 2008. 175 s.
Žijeme v kultuře obviňování. Lidé obviňují kohokoli nebo cokoli za své trápení, místo aby přijali zodpovědnost za svůj stav a snažili se ho zlepšit. Obviňování bylo institucionalizováno v našich soudech, legislativě a školách.
Čo vidíš?
Muž a žena sa vybrali stanovať. Na mieste rozložili stan a ľahli si spať.
O niekoľko hodín budí muž ženu: „Pozri sa hore, čo vidíš?“
„Vidím milióny hviezd,“ trie si rozospatá žena oči.
„A čo ty na to?“
NEPOCHOPIL
Žena je s manželom u psychoterapeuta po 20-ročnom manželstve. Sťažuje sa na osamelosť, nepochopenie, nedostatok lásky, sexu atď., atď., atď…. A melie a melie a melie.
Terapeut počúva, po primeranom čase vstane, obíde stôl, požiada ženu, aby sa postavila, pristúpi k nej, objíme ju a vášnivo pobozká. Žena v momente stíchne, potom si pomaly, ako v tranze sadne a mlčky sedí.