— Praha, Columbus 1998. 180 s.
— Portál 2021. 200 s. Brožované.
⇒ v slovenčine vyšlo pod názvom „Dospelé deti alkoholikov“.
Janet Geringer Woititz (1938-1994) byla americká psycholožka a lektorka specializující se na práci s dysfunkčními jednotlivci i rodinami. Dospělé děti alkoholiků je její nejslavnější publikace. Byla zakladatelkou a prezidentkou Institutu pro poradenství a školení West Caldewellu v New Jersey, který se specializuje na práci s dysfunkčními rodinami a jednotlivci. Po více než deseti letech práce s nimi nabízí svým čtenářům ověřená doporučení a náměty jak se uzdravit.
Když se v 80. letech minulého století začala autorka zabývat rodinami lidí závislých na alkoholu, vstupovala na neznámé území a trvalo ještě několik let, než se z její knihy Dospělé děti alkoholiků stal bestseller.
Dospěla k určitým charakteristikám těchto lidí. V důsledku absence rodičovské vřelosti a jasně definovaných hranic v dětství si například
- nejsou jisti tím, jaké chování je normální,
- lžou v situacích, kdy to vůbec není potřeba,
- posuzují se bez slitování,
- mají problémy s důvěrnými vztahy,
- mají sklon buď k mimořádné zodpovědnosti / nezodpovědnosti,
- jsou impulzivní.
Knihu, která se tyto osoby snaží podpořit v jejich sebeúctě, lze využít i u dětí z jiných typů dysfunkčních rodin. Není přitom podstatné, kolik takovýmto „dětem“ vlastně je: Dané vzorce přetrvávají, dokud se z nich jejich nositelům nepodaří vyrůst. Tehdy také překonají začarovaný kruh a mohou svým dětem předat lepší poselství, než si z dětství odnesli oni sami.
„Pro učitele spatřuji nesmírnou přínosnost této knihy, neboť vychovateli odhaluje často tak diskutovanou a nevysvětlitelnou problematiku chování a jednání děti, zmítajících se mezi úspěšností a lajdáctvím, mezi poctivostí a podvůdky, mezi nadšením a liknavostí; hledajících tam, kde ostatním je jasno; překračujících běžně stanovenou mravní normu a jindy hlubokou citlivost pro spravedlnost a pravdivost. Málokdo z vychovatelů si však uvědomí, že příčina např. nesoustředěnosti může být v tom, že dítě nemělo možnost se zahloubat ani do hry, ani žádnou činnost v klidu dokončit, takže k výcviku těchto dovedností dojít víceméně nemohlo. Jak mělo získat úctu k autoritě, když doma nesvéprávná, sebeponižující, potácející se troska vzbuzovala v konečné fázi spíše pohrdání?“
(Jiřina Peštová)